Ondřej Švadlena dokončuje v Paříži svůj nový krátký film Jezdec času  / Time Rodent a už nyní o něm prozrazuje:

“Animovat své filmy jsem po škole začal obvykle v noci. Přes den jsem pracoval, po večerech doma animoval, zatímco venku se už dávno setmělo. Poetika noci mě tedy vždy přitahovala, byla součástí atmosféry, v níž jsem sám pracoval. Navíc, v noci člověk nabývá jiné citlivosti, napadají jej nové věci.

Ve filmu Jezdec času /Time Rodent jsem se pokusil si představit dalekou budoucnost. Chci vyprávět o světě, v němž postupně lidé přestanou rozlišovat rozdíl mezi dnem a nocí. Vzhledem k tomu, jak žijeme v současnosti naprostým plýtváním, nejsme s to si uvědomit, že bez energie nám hrozí katastrofa. A to nemluvím ani o tom, co se teprve stane s naší planetou bez slunečního záření? Objeví lidstvo náhradní zdroj obnovitelné energie. Jak budeme s to minimalizovat naše energetické potřeby. V globálním vesmírném nadhledu je život na naší planetě nahodilou epizodou mezi mnoha dalšími zrody a zániky celých vesmírných světů, kterých se děje neustále bezpočet. Avšak já jsem si chtěl trochu romanticky i s humorem představit, jak by mohla vypadat pod tlakem ztráty energie naše možná evoluce.

Animovanou grotesku jsem nazval dokumentární, neboť jejím cílem je pomocí abstrahovaného příběhu (spojeného se simulací zrychleného času v počítačové 3D animaci) zachytit futuristickou tvář světa nikoliv za deset, dvacet, ale třeba sto, tisíc sto tisíc milióny let. Zřejmě to bude apokalyptická budoucnost, ale mě zajímá něco ještě jiného.

Film nemá planě moralizovat, ale spíše nastínit groteskní formou širší podobenství o lidstvu poháněném slepě vlastní sebeničivou silou stále k nové a nové katastrofě, které nám zároveň umožňují se vyvíjet. Jak se musíme adaptovat na stále se měnící a postupně ničené prostředí. Abyste mi rozuměli, snažím se dát nějaký obraz tomu, čemu se obvykle neodvažujeme dát žádnou přesnou představu. Jak by mohl skončit svět a my žít dál? Lze přežít i poté, co začne pozvolna chladnout slunce? Může člověk existovat bez svého vlastního těla? Kde končí hranice života, budeme sto transformovat náš život do nějaké elektronické podoby? Tyhle všechny otázky mě vzrušují a rád bych je s pomocí umělecké nadsázky položil a přiměl diváky, aby na ně i sami hledali odpověď.”