PLEVEL | VE VÝROBĚ

| SYNOPSE
Daleko předaleko se prostírají nekonečná pole zarostlá plevelem. Uprostřed těchto polí se schovává zahrada. Žije zde Zahradnice, která se o ni stará. Květiny, které tam rostou, jsou vyšlechtěné a krásné. Jednoho dne přijde silná bouře. Vítr polapí semínka plevelů a odnese je pryč směrem k zahradě. Následující ráno se květiny probudí a všimnou si, že se na jejich zahradě objevil jim doposud neznámý vetřelec. Uprostřed jejich záhonku vyrostl totiž plevel‐bodlák. Je větší než ostatní květiny kolem. Zahradnice po krátkém prozkoumání plevel vytrhne.

Tento vetřelec však nebyl jediný. Semínka plevele začnou růst po celé zahradě. Zahradnice se rozhodne zasáhnout. Začne plevel vytrhávat a vracet záhonky do pořádku. Ztrácí trpělivost a pečlivost jde stranou. Vyděšený plevel se rozzlobí a dál se rozrůstá. Zahradnice přestane vnímat realitu a začne se jí zdát, že plevel ji obklíčil ze všech stran. V šílenství poseká kolem sebe nejenom veškerý plevel, ale také všechny své květiny. Na celé zahradě nezůstane v záhonech zhola nic. Až poté Zahradnici dojde, co vlastně udělala. Zoufalstvím padne na kolena. V podzemí se mezitím kořeny posekaných rostlin začnou regenerovat a znova růst. Kořeny plevele se propojí a srostou s kořeny květin. Když Zahradnice procitne a rozhlédne se kolem sebe, všimne si nového výhonku. O novou rostlinu začne ihned pečovat. Výhonek začne dál růst, ale podobá se spíše plevelu.

Zahradnice proto opět sklesne. Natáhne k výhonku ruku, aby ho prozkoumala. Rostlina pomalu a něžně ovine svým lístečkem Zahradnici kolem prstu. Z rostliny se stane zcela nová květina, která v sobě spojuje jak rysy plevelu, tak květin z její zahrady. V tu samou chvíli stejné rostliny vyrůstají v paprscích světla po celé zahradě. Rostou volně i mimo záhonky, přesto uspořádaně. Ze zahrady se květiny začnou rozšiřovat i na pole za plotem a celá okolní krajina začne postupně měnit svoji dosavadní podobu.

| ŠTÁB
Režie, scénář, výtvarno, animace – Polina Kazak
Producent – MAUR film (Alena Vandasová, Martin Vandas)
Koproducent – FAMO Písek
Animační technika – animace malby na sklo
Předpokládaná délka – 15 min.
Předpokládaná premiéra – 2023

Finančně podpořeno Nadačním fondem FILMTALENT ZLÍN.

| KE STAŽENÍ
Vizuály Zip

| GALERIE

| DOPLŇUJÍCÍ INFORMACE

Režijní explikace
Nápad na film Plevel vznikl někdy v roce 2015 ve velmi krátké podobě takřka sociální reklamy. Bylo to období vyvrcholení uprchlické krize. Sama cizinka (i když zdaleka nejsem uprchlík) jsem pociťovala nutkání se k tématu vyjádřit. Zvolená forma ale nebyla dostačující pro školní film – původní námět měl jen pár záběrů – a vedoucí ateliéru animace, pan Kubant mě tudíž navrhnul téma rozvinout. Tak vznikl příběh o bodlácích, vedoucích svůj boj o přežití a jejích vniknutí na udržovanou zahradu. Přesto jsem tehdy nenašla způsob a technologie, které by mi umožnily zrealizovat film tak, jak jsem ho cítila.

V roce 2018 se mi poštěstilo pracovat jako animátorka na filmu La Traverseé, prvním celovečerním filmu, malovaném na skle. Minimální základy této technologie jsem vyzkoušela ještě na škole nejdříve na filmu Zakletá panna (řež. Kateřina Matulová) a pak na filmu První Sníh v režii Lenky Ivančíkové, pro který jsme schválně vytvořili jedinou scénu na sklo. Byly to ryby plovoucí pod hladinou zmrzlého rybníku. Opravdovou zkušenost a chápání technologie jsem ale získala hlavně během 1,5 roku práce na La Traverseé. Tam jsem i plně ocenila úžasnou plasticitu malby v animaci. Tehdy jsem pochopila, že to je ta správná technologie pro můj film.

V animovaném filmu si cením narativity, a mám ráda, když existuje příběh. Přesto mě fascinuje správná míra abstrakce, která může i velmi konkrétní příběh předvést jako symbol. Malba na sklo je pro mě prostředkem, který umožní spojit narativitu s trochu svobodnějším výtvarnem a tím dosáhnout specifické poetiky. Její plasticita je velmi vhodná pro proměnlivost, atmosférické jevy a pohyb. A přesně tato vlastnost mi nakonec umožnila ztvárnit pole bodláků jako něco chaotického, neuspořádaného, nespoutaného, nestatického. Pole se stalo místem, kde neustále vane vítr, všechno je v pohybu a všechno se mění. Je to skoro chtonický iracionální svět prastarých titánů řecké mytologie.
Protějškem chaotického pole ve filmu je uspořádaná, racionální a skoro statická zahrada se stejnými květinami, pečlivě vysázenými do oddělených záhonků.

Během práce nad výtvarnem jsem začala příběh vidět i z trochu jiného úhlu. Charakter bodláků, který mi umožnila vytvořit malba na sklo, mně navedl na myšlenku, že to vlastně není příběh o politice. Máme tu v první řadě konflikt chaosu a řádu. Uprchlická krize nebo celý ten strach z uprchlíků je ve své podstatě strachem z toho, že přijde něco nového, co bude chtít změnit náš ustálený svět a vnést do něj něco dosud cizího nebo, jinak řečeno, zničit to, co bylo a jak to bylo před tím. Stejný strach ale pociťujeme, i když se někdo (nebo něco) snaží vniknout do našeho vnitřního duševního světa. Je to strach ze změny, strach z neznámého, strach ze ztráty toho, co známe a čemu rozumíme. Zjistila jsem, že to, o čem chci mluvit je mnohem základnější a prostší myšlenka, která nemůže být omezena jen na současné dění. Je to jako jádro moderního problému, které je ale zbaveno všech aktualit a vyčištěno od časných nánosů. Proto jsem se také rozhodla definovat žánr filmu ne jako původní pohádku, ale spíše jako mýtus.

Je to animovaný mýtus o chaosu, který se snaží vniknout do uspořádaného a logického světa člověka, o strachu, který z toho člověk pociťuje.

O tom, že hlavním nebezpečím je právě tento strach a příliš impulsivní jednání v jeho důsledku. Kdybychom se totiž nebáli, mohli bychom vidět, že neexistuje ani černá, ani bílá strana. Něco cizího může být k něčemu prospěšné, a když budeme vytrvávat ve své uzavřené bublině, nakonec zůstaneme slabí.

Film je určen pro všechny věkové kategorie diváků. Přesto, že idea je dost dospělácká a vážná, samotný nápad personifikace rostlin v podstatě vychází z dětské fantazie. Ve výtvarnu jsem čerpala trochu ze svých dětských představ a kreseb – bodláci nejsou příliš strašidelní ani antropomorfní, mají oblé tvary a charakter dětských kresbiček. Stejně tak se k dětské vizualizaci přibližují zahradní květiny. Násilí nad rostlinami nechci zdůrazňovat. Smrt je vnímaná jako nehybnost a zavření oči. A utrhnutí nebo posekání květin vlastně často ani nevnímáme jako definitivní smrt. I pro malé dítě, utrhnout květinu nemusí znamenat její zničení. Proto zlověstné téma smrti není ve filmu vyjádřeno příliš explicitně, a dokonce nese spíš prvek znovuobnovení a znovuzrození.

Ve filmu jsou tři hlavní síly. Dvě z nich jsou protipóly – chaotické pole bodláků a uspořádaná zahrada. Klíčovým aspektem jejích odlišností je zaprvé, jak jsem již uvedla výš, charakter animace – pole je neustále plné pohybu, ať je to mírný vítr na začátku nebo bouřka. Zahrada naopak zůstává skoro nehybná. Zadruhé je to barevné provedení. Vyprahlé nepřívětivé pole jsem malovala v hnědo¬oranžových odstínech pouště. Na chudé půdě jsou schopny přežít jen rostliny s tvrdými zdřevěnělými stonky, které ztmavnou a zhnědnou a podobají se větvím keřů. Do té palety jsem přidala modrofialové akcenty. Zahradu jsem koncipovala v protilehlé barevné škále – v modro¬fialovo¬zelených odstínech s červenými a černými akcenty. Květiny mají oranžovo¬červeno¬žlutou barvu okvětních lístků, aby vynikly v modro¬zelené zahradě. Tenhle koncept protilehlých barev se dovrší jakýmsi jejich propojením v postavě hybridní rostliny. Je kombinací obou pólů. Má fialové okvětní lístky se zelenými a světle¬modrými akcenty.

Oba protipóly mezi sebou svazuje třetí a hlavní postava, tentokrát se jedná o lidskou bytost. Je to Zahradnice, která se stará o zahradu. Příběh vnímáme skrz ni. Ona je naší protagonistkou. Bez ní by byl děj jen příběh živlů a zákonů přírody. Ona vnáší do děje aktivní pozici přemýšlivé a rozhodující postavy, zatímco bodláky a květiny se chovají jen v souladu se svou přirozeností. Zahradnice se snaží přírodě vzepřít a vytvořit svůj umělý oplocený svět. Je odhodlaná ho chránit a uchovat, zákony života jsou však silnější než ona. Prochází svým vývojem od nepřijetí chaosu bodláků přes nenávist, hrůzu a šílenství až k pokoře před životem a k usmíření. Nakonec je připravena chaos přijmout, i když proti němu tak ukrutně bojovala, a ve výsledku té války zničila i to, co milovala. Není to však vzdání se. Je připravená přijmout nové vyrostlou rostlinu i přesto, že se domnívá, že je to bodlák, ne protože je jí už všechno jedno. Přijímá jí, protože Zahradnici dochází, že je to poslední živý tvor v celém jejím světě. Poslední bytost, která je schopná a ochotná s ní komunikovat přes všechno co spáchala. Nakonec jsou její trápení a celý její vývoj odměněny obnovením zahrady. A nejenom to.

Za hlavní postavu jsem zvolila ženu neurčitého věku. Žena mi připadá impulsivnější, emocionálnější než muž, což charakteru dané postavy prospívá. V mém vlastním životě mne obraz paní, která se stará o zahradu, provází už od dětství. Napočítám kolem sebe několik různých svérázných žen, kterým je zahradničení velice milé. Zahradnice ve filmu ale nemá konkrétní předlohu, není to ničí osobní portrét. Některý rysy postavě propůjčila moje prateta, která pečovala o květinovou zahrádku před mým rodným domem. Úzkostlivě hlídala své květinové území, na kterém měla všechny možné druhy květin, které se jenom daly sehnat. Uměla se o ně postarat, ale stejně se každé léto objevilo hejno nějakých škůdců, kteří jí otravovali život. Když pracovala na zahrádce, občas se nevědomky tvářila tak, že nám s bratrem připomínala zlou čarodějnici.

Zahradnice ve filmu je pro své květiny taky taková tetička nebo možná i matka. Pečlivá ale i hrozivá matka. Umí se zašklebit a vystraší bodláky, ale zároveň je laskavá ke svým chráněncům. Je trošičku silnější a není nějak vysloveně hezká – nemá čas se o sebe dbát, když má plné ruce práce na zahradě. Přesto od pohledu je milá, a její mimika má působit živě a empaticky. Ve své podstatě je to velice lidská postava, velmi vášnivá, která pochybuje, cítí celou škálu přirozených citů vlastních člověku a prochází svým vývojem. Věřím, že se s ní divák dokáže ztotožnit.

V souhrnu si myslím, že film nabízí neprimitivní pohled na svět. Pro dítě možná bude osvěžující se podívat na příběh, kde nejsou výrazně zlí a výrazně dobří. Kde konflikt spočívá ne v utlačování dobra zlem, ale v neshodě dvou stran, které jsou odlišné, protože jsou prostě jiné. Film nabízí ne příliš dotěrné morální poslání, ozdobené výtvarnou poetikou, svéráznou atmosférou a neokoukaným výtvarnem. Modeluje situace, ve které by se mohl najít nejeden jedinec. Podobným pocitům a problémům čelí aspoň jednou za život každý z nás. Může se to dotknout jak lidí, kteří v něm vidí dilema jak vnitřně osobnostní, tak i sociální.