Lucie Sunková
- Technika animace na skle je poměrně výjimečná, neobvyklá a náročná. Jak a kdy si se k ní dostala a co tě k ní láká? Znala jsi i nějaké další tvůrce, kteří touto technikou pracují a kteří tě inspirovali?
Vzpomínám si, jak nám na FAMU pan profesor Pojar pouštěl různé světové animované filmy (tehdy ještě z videokazet VHS), ke kterým jsme se neměli šanci jinak dostat. Youtube ani DVD nebyli. A mezi nimi nám promítal také filmy kanadskoamerické režisérky, žijící nyní v Londýně – Caroline Leaf. Její film The Street, malovaný na skle, mě tehdy úplně ohromil. Říkala jsem si, že takovým způsobem by mě bavilo filmy dělat, ale protože u nás nebylo s kým technologii konzultovat, musela jsem se tím sama pomaličku prokousávat. Ponechala jsem si princip animace barvami na skle, použila olejové barvy, ale hledala si svůj vlastní přístup. Ostatně mám dojem, že každý tvůrce, který touto technikou pracuje, k ní přistupuje trochu jinak. Když porovnáte filmy Alexandra Petrova a francouzské režisérky Florence Miailhe, je to pokaždé úplně jiný způsob animace a stále je to malba na skle. Mně se na té technice líbí, že je autorská, vzniká přímo pod kamerou a tím je vlastně akční a zábavná. Člověk může mít všechno promyšlené a připravené dopředu a přesto musí neustále reagovat na každý tah štětcem a barevné vztahy, které se mu pod kamerou dějí. Někdy lidem připadá, že musí být malba pod kamerou velmi zdlouhavá a pomalá, ale já si myslím, že mi to jde docela rychle a hlavně v animaci je velmi velmi velmi pomalá každá práce.
- Mohla bys zkusit jednoduše laickému zájemci vysvětlit a popsat jak taková práce vypadá?
Já jsem se postupně dopracovala k takovému postupu, že pozadí (krajinu, dekorace) mám namalované předem olejovými barvami na průsvitném pauzáku, který je podsvícený světlem zespoda. Takovým světelným panelem. Nad tímto pozadím mám dvě vrstvy – skla – asi patnáct centimetrů od sebe a na těch skleněných tabulích probíhá samotná animace. Obrázek za obrázkem se postupně umazává a domalovává a každý obrázek se snímá digitálním foťákem. Když se potom film pustí rychlostí 24 obrázků za vteřinu, vznikne pohyb, to je obecně princip každého animovaného filmu. Malba na skle se hodí pro určitý typ příběhů, dobře se v ní vyjadřují emoce, poetika, ale je možné v ní být i akční a dramatický. Jsou to vlastně rozhýbané malované obrazy a sám charakter pohybu těch barev působí zajímavě a neobvykle.
- Jak se ti v současnosti pracuje na tvém novém projektu „Strom“? Jsou tam nějaké komplikace? Jak moc je tenhle projekt tvůj autorský? Jak vlastně vznikl?
Film Strom, který právě natáčím, je zcela autorský, vymyslela jsem si příběh i výtvarnou podobu a celé si to sama animuji. Moc si natáčení užívám a jsem opravdu ráda, že mám možnost točit nekomerční autorský film. Můžu naplno uplatnit všechno, co jsem se v malbě na sklo doteď naučila a zároveň stále objevuji nové a nové možnosti, které tato technika umožňuje. Myslím, že ten film bude vypadat úplně jinak, než moje filmy předešlé. Navíc, i když je to ruční technologie, všechno snímám do počítače a mohu si rovnou výsledek kontrolovat a tím pádem si můžu dovolit větší „finesy“.
Komplikace se samozřejmě také vyskytují, technologie má určité mantinely, které vymezují možnosti práce, bojuji s prachem, který usedá, kam nemá, pauzáky se vlní teplotou a vlhkostí vzduchu… Ale i to neustálé překonávání obtíží mě vlastně posouvá dál a nutí o věcech víc přemýšlet.
A jak ten nápad vlastně vznikl? Téma mi leželo v hlavě už delší dobu, ale nevěděla jsem jak ho zpracovat a hlavou mi létala spousta různých možností. Až jsem jednou ležela na zahradě v houpací síti natažené mezi dvěma stromy, dívala jsem se na ně a najednou mi to celé docvaklo. No jasně, Strom!
Lucie Sunková
- Vrátila ses k animovanému filmu po delší odmlce. Co jsi dělala v tom mezičase?
V mezičase se mi narodil syn, a protože se bohužel narodil s hendikepem (dětskou mozkovou obrnou), musela jsem se mu hodně věnovat a film šel na nějakou dobu stranou. Jezdili jsme do lázní, rehabilitovali a naštěstí se postižení podařilo docela dobře kompenzovat. Ta doba mi poměrně hodně zamíchala životními hodnotami, dala mi hodně času a témat k přemýšlení. Mám teď jasnější rozhodování o tom, do čeho má smysl v životě investovat energii a do čeho ne. Samozřejmě, že mi postupem času začala tvůrčí práce trochu chybět, a tak jsem se pustila do toho, co bylo možné dělat doma – začala jsem malovat obrázky, ilustrace a taky psát příběhy.
- Nedávno jsi vydala i svoji autorskou dětskou knížku. Evidentně jsi inspiraci pro ni čerpala i sama u sebe a své rodiny?
Nevím, jestli to byla inspirace, nebo spíš intenzivní potřeba zaznamenat určité momenty ze života, které jsem právě prožívala a věděla jsem, že to musím udělat právě v tu chvíli. Bylo mi jasné, že tak to bude nejautentičnější. Můj syn Jakub nastoupil do mateřské školy a já jsem s ním zažívala spoustu vtipných i dojemných příběhů. Třeba tu věčnou obavu maminek, které propouštějí své děti poprvé samotné „do světa“ a obávají se, jak si tam poradí, a tak vznikla kniha o Supermámě, která dokáže vždy v pravou chvíli zasáhnout. Mimoto v té školce báječně fungovala integrace dětí se zdravotním postižením mezi zdravé děti, bylo ohromně zajímavé sledovat, jak se děti navzájem sžívají, berou všechno jako samozřejmou součást života a je to pro všechny vlastně obohacení. A tak mě napadlo, že bych i toto téma mohla nenápadně do své knížky vpašovat, ale jen tak mimochodem a přirozeně a z dětského úhlu pohledu.
- Zároveň se na ní ukazuje, že pracuješ i dalšími výtvarnými styly a technikami. Jakými a proč, co tě na nich baví?
Mě představa, že si vytvořím nějaký výtvarný styl a ten potom neustále používám, upřímně děsí. Mám ráda, když ke každému tématu mohu přistoupit s co nejširší paletou možností a vyberu právě to pravé výtvarné zpracování, které tématu odpovídá. Samozřejmě je to všechno propojené mou osobou, takže tam určitá jednotná linka asi bude, ale baví mě malovat olejovými barvami a používat živé tahy štětce, stejně tak, jako se ukáznit a vytvářet stylizované kresby tabletem na počítači. Mám tak dostatek prostoru vyvíjet se a hledat.
- Máš nějaké další filmařské i nefilmařské plány do budoucna? Filmové sny?
Plánů a snů mám opravdu hodně, jen momentálně chybí dostatek času a peněz J Zároveň si myslím, že ty plány nejsou nereálné a že se mi je snad postupně podaří uskutečnit, spoléhám na štěstí, které přeje připraveným J. Mám hotovou autorskou knížku – veršovanou a hodně výtvarnou, o té právě jednám s nakladatelstvím. Pak mám ještě dopsanou příběhovou knížku a v náčrtech také leží animovaný seriál pro děti. Teď ale hlavně soustředím veškerou energii, aby film Strom dopadl podle mých představ.
- Máš nějaké autorské nebo lidské vzory?
Vážím si všech, kteří se rozhodli věnovat svůj čas něčemu tak zdlouhavému a nejistému, jako je animovaný film a ještě víc si vážím těch, kteří dokázali posunout hranice a přijít s novým, originálním přístupem. A pokud je to ještě propojeno s lidskostí a pokorou, tak je to to pravé, co mě v tomto oboru zajímá. Abych byla konkrétní, tak třeba již zmiňovaná Caroline Leaf, Jurij Norštejn, Michael Dudok de Wit, Jan Švankmajer, Karel Zeman a mohla bych ještě hodně dlouho pokračovat. Ale ráda bych tu jmenovala člověka, který mě osobně velice ovlivnil na začátku mojí práce, ještě na FAMU. Je to pan kameraman Svatopluk Malý, autor mnoha dokumentů a bývalý spolupracovník Jana Švankmajera, báječný profesionál a skvělý člověk, kterého si opravdu velice vážím.
