JOKO | VE VÝVOJI

| SYNOPSE
Joko je mladý muž, který svou prací podporuje celou rodinu. Jednoho dne se mu stane něco divného: někteří významní lidé z města ho nutí nosit je na zádech. Zpočátku se Joko proti těmto ponižujícím praktikám bouří, ale pod tlakem a s možností získat peníze práci přijímá. Významní lidé ho začínají ovládat stále více…

 

| TEASER 

 

| ŠTÁB
Režisérka
 – izabelą Plucińską
Délka –  pod 25 minut

 

| GALERIE

 

 

| EXPLIKACE
Film s názvem „JOKO“ je adaptací stejnojmenného divadelního dramatu Rolanda Topora. Příběh vychází z absurdního dramatu a používá prostředky náležející tomuto žánru. Hrdiny jsou poddimenzované postavy jednající v psychologickém řádu, jsou to spíše figurky, symboly, karikatury představující postupné degenerace současné společnosti. Groteskno se zde mísí s hrůzostrašným. Svět je odlidštěný, fungují v něm principy totality a krutosti. Potřeba nadvlády je nedílnou součástí lidské přirozenosti.

Hlavní hrdina, který jedná racionálně a snaží se takto interpretovat sled událostí, odhaluje chaotickou a nesmyslnou povahu okolní reality. Tragické situace jsou podány komicky, množí se překvapivé, absurdní události a hlavní hrdina se zoufale potýká s nečitelným světem bez logiky kolem sebe. To vše slouží k vyprávění příběhu o nepředvídatelnosti lidského osudu, o jeho závislosti na tolika matoucích faktorech.

Absurdní divadlo je v rozporu s představou tradičního vyprávění, kde příběh se svou posloupností příčin a následků má dát publiku víru v nějaký vyšší řád a pocit, že vítězství nebo prohra závisí na volbě jednotlivce. Zde naopak hlavní hrdina nemá nic pod kontrolou, není pánem svého života, může se jen toulat a předstírat, že je veden vlastní vůlí. Ve skutečnosti podléhá velkému tlaku okolí a již není samostatnou bytostí. Vezmeme diváka na cestu surrealistickým světem, kde je práce největší hodnotou.

Záměrem filmu je na jedné straně kritický popis korporativismu dnešního světa. Drama Rolanda Topora nám dává příležitost přemýšlet, zda skutečně „to nejkrásnější, co lze říci o seriózním, čestném člověku, je: je to muž práce, někdo, kdo pracuje, kdo ve společnosti nežije na úkor jiných“ (slova papeže Františka). Práce vyjadřuje důstojnost lidské bytosti – to je kultura, ve které s touto vírou vyrůstáme.

To opakovaně vyvolalo iluzi rovnostářství. Jsme si rovni, protože stejně tvrdě pracujeme pro obecné dobro, i když na různých pozicích. Tato myšlenka vedla k pozitivní sociální změně, ale také k degeneraci. Protože každou myšlenku lze proměnit v prázdná slova, v jazyk, který bude použit k manipulaci. Každá korporace využívá své členy právě touto myšlenkou, přesvědčením, že prací se stáváme „lidštějšími“, že slouží našemu sebezdokonalování.

Axe právě takový „newspeak“ vkládá do úst delegátů a pracovníků. Hodnoty fungují pouze fiktivně. Každý čin, dokonce i ten zraňující, může být argumentován nějakou frází. Zároveň nemůžete uniknout z fungování ve skupině. Nemůžete být vyžírka nebo parazit. Jak tedy vybalancovat proporce, aby člověk v závodě o práci neztratil duši?

Druhou rovinou tohoto filmu je obecný stav člověka jako křehké bytosti, nucené někam patřit, vytvářet svůj obraz, která usiluje o přijetí svým okolím, a je tedy vnitřně zotročenou a snadno ovladatelnou bytostí. Topor se ve své tvorbě zabývá slabým, neurotickým jedincem posedlým strachy a obsesemi, který se zároveň usilovně snaží o rovnováhu, o harmonii nebo konečně o svobodu. Čelí však tak velkému vnějšímu tlaku, že veškeré jeho snažení končí nezdarem.
Toporův fatalismus má přesto terapeutickou kvalitu. Autor vtipným, ale i krutým způsobem ukazuje mechanismy, které na nás působí a umožňuje nám je později v reálném životě rozpoznat. Povzbuzuje nás, abychom bojovali sami za sebe.

Jokův příběh se může stát dusným snem, ze kterého se chceme probudit.
režisérka — Izabelą Plucińską

| Roland Topor (1938 — 1997)
byl francouzský výtvarník a spisovatel, ovlivněný surrealismem a patafyzikou. Topor vystudoval École nationale supérieure des beaux­‑arts a živil se jako kreslíř. Jeho karikatury se vyznačovaly drastickou komikou, založenou na kontrastu věcného, konzervativního stylu kresby s provokativním sadomasochistickým obsahem. Byl členem Panického hnutí, které provozovalo šokující performance ve stylu Antonina Artauda.